Po přečtení zbytku článku tento pocit nezmizel, naopak se rozšířil po celém těle. V zásadě jde o dvě věci.
Za prvé se úspěšně blížíme současnému stavu v Americe, kdy je umožněno jedinci žalovat výrobce nebo prodejce mikrovlnné trouby za to, že se v návodu neuvádí, že v troubě nelze sušit kočku nebo že se po hamburgrech tloustne. Jedině tak si lze vysvětlit otázku z nadpisu článku Petra Kozelky, ve které se ptá, jak musí chodec uzpůsobit chůzi na zledovatělém chodníku. Odpověď je prostá, pane Kozelko. Inu tak, aby si nenabil obličej. To ví každý. I když, spějeme-li postupně i v elementárních znalostech do zaoceánských pustin, dalo by se pochybovat i o tomto.
Za druhé je tu ona povinnost obcí udržovat chodníky schůdné. Sám z obce vám můžu potvrdit, že obce, specificky ta naše, na to zvysoka kašle a u nás prostě chodníky v zimě nejsou. Má to jednu výhodu – nelze si na nich zlámat hnáty. Matky v ohrožení se s kočárky ráno do školky při kraji silnice už nějak dostrkají.
Ona poznámka o české vizitce je sice patřičná, problém je však trochu hlubší. Nejde ani tak o plnění povinnosti jako o změnu způsobu myšlení – z onoho „proč bychom to dělali, když nemusíme“ na to dospělejší „raději to uděláme, ať se tu mají lidé lépe“. To je ta pravá česká vizitka, které se nám zatím zbavit nedaří.